Vínové žabičky
Dnešní článek bude nejspíš poměrně nabouchaný, ráda bych v něm skloubila jeden z mých dalších příběhů a myšlenky z mého oblíbeného kázání. Doufám, že si každý z Vás po přečtení alespoň jednu z těch myšlenek odnese, přeji Vám krásný čas. :)
To jsem se zase brouzdala přírodou, tentokrát na kole, a opět jsem zamířila do periferií mého malinkatého městečka, prozkoumávat nová místa. Už dlouho jsem chtěla navštívit osamělé louky, které jsem pozorovala z vlaku cestou do školy, a tak jsem i udělala. Vyjela jsem nahoru po silnici a na kopečku jsem zabočila na sousední louku. Z vrcholu vedla úzká ulička do údolí, a právě zde se celý ten příběh odehrál.
Bylo jaro a příroda se probouzela z dlouhého spánku. Sesedla jsem z kola a v úžasu pozorovala celou tu nádheru, když v tom jsem si všimla, jak mi kolem nohou poskakují maličké žabičky! Popošla jsem o kousek dál a zase! Začala jsem si je brát do rukou, fotit a jednoduše jsem si to náramně užívala. Když jsem chtěla pokračovat v mé cestě, zjistila jsem, že ty žabičky jsou naprosto všude. Nestačilo, že jsem našlapovala opatrně, musela jsem i dávat pozor, kudy vedu mé kolo, abych žádnou nepřejela. (Myslím, že se mi to úplně nepodařilo…)
Trvalo to poměrně dlouho a mě to popravdě přestávalo bavit. V tom mi hlavou prolítla zajímavá myšlenka.
„Každý dar s sebou přináší určitou oběť“
Pro mě byl dárek tenhle zážitek, plno malých roztomilých žabiček (rozumím, pro někoho by to byl spíše trest), ale abych je nezabila, musela jsem se tomu i nějak přizpůsobit, v tomto případě obětovat jízdu na kole.
To mi připomíná jedno kázání, které jsem před lety slyšela. Týkalo se jednoho úryvku z Bible, kterému jsem nikdy nevěnovala zvláštní pozornost.
„Nikdo nelije nové víno do starých měchů. Jinak to nové víno měchy roztrhne,
víno se rozlije a nádoby se zničí. Nové víno se má lít do nových měchů.
Nikdo, kdo pil staré, ovšem nechce nové. Říká totiž: ‚Staré je dobré.‘ “ Lukáš 5, 37 -39
A jak souvisí víno se žabkami? Dejte mi chviličku…
Nové víno patří do nových měchů. Jasný jak facka, ne? Co to má ale znamenat?
Toužíme po změně, být více trpěliví, veselí, energický, často k tomu ale nemáme připravenou tzv. „vnitřní půdu“. Potřebujeme nejprve připravit naše vnitřní ‘já‘ na změny, po kterých toužíme. Nemůžeme se jen tak probudit a z ničeho nic cítit vděčnost, když si neustále na něco stěžujeme, mít svatou trpělivost, když nás rozčílí každý druhý. Ano, jsou případy, kdy se to stalo, chci tím však říct, že nás to opět bude něco stát. (K tomuto tématu si můžete přečíst můj článek „Syndrom čtyř koleček“) Jestli něco chceme, po něčem toužíme, budeme tomu muset něco obětovat, a to se už vracím k příběhu s žabičkami.
Tohle kázání jsem slyšela, když jsem přijela na prázdniny za Martínkem do Londýna, byli jsme čerstvě ve vztahu, mluvili již o svatbě a já měla v říjnu nastoupit na vysokou. Po návratu nastal vnitřní boj. Musela jsem se rozhodnout, co skutečně chci. Ve zkratce jsem na školu nenastoupila a nyní žiji se svým manželem v Anglii. Musela jsem obětovat pohodlí domova, finanční jistotu
a skočit do něčeho nového, neznámého, avšak nutno dodat krásného.
Při rozhodování, jsem měla stále na mysli jednu větu z tohoto kázání „Udělej rozhodnutí, za které si budeš v budoucnu děkovat.“ Ne, nebylo to pro mě jednoduché, ale nyní jsem za vše hluboce vděčná. Jsem vděčná, že mám takového muže, že můžeme žít na zkušenou v Anglii, a že mohu poznávat samu sebe a objevovat nové možnosti. Je hezké se teďka poohlédnout zpět, žít v tom novém a vzpomenout si na moment, kdy to všechno vypuklo.
A tady jen pro shrunutí základní myšlenky, které jsem se Vám snažila předat 🙂
1. Každý dar/touha nás bude něco stát, budeme tomu muset něco obětovat.
2. Buďme připraveni! Připravme si své vnitřní pole pro nové věci.
3. Udělejme rozhodnutí, za které si budeme v budoucnu děkovat.