Svatba?
Hlavní je se neposrat!
Snad každá malá holčička sní o onom dni, kdy bude královnou večera ona. Těší se, až půjde jako princezna v těch nejúchvatnějších šatech, uličkou posypanou kvítím, obklopená pohledy říkající „jsi fakt krásná“. Ale ten nejdůležitější pohled bude ten úplně vepředu, její Princ. Sluníčko bude zářit, hudba znít a vše bude společně tančit v tak krásné harmonii.
My jsme si naplánovali svatbu v létě, na louce, do starorůžové a vínové barvy. Čtyři družičky, čtyři družáci, pochod za doprovodu symfonie od Beethovena, sepsané vlastní sliby. Oslavu na zahrádce s tématikou Anglie, odpolední pití čaje, novomanželské hry, vlastní menu a kupu věcí k tomu.
Představte si Vaší vysněnou svatbu…
Sbíráte rok inspiraci, domlouváte termíny, sháníte lidi, vyrábíte dekorace a nakupujete všemožné věci, co by se mohly hodit. Ten den bude prostě dokonalý! Hosté se jen obávají počasí a straší, že si vezmou holínky na tu vaší venkovní svatbu.
A je to tady, jen jeden den před svatbou! Spousta věcí na dodělání, vyzvedávají se kytičky, dorty, maso, aranžuje se zahrádka,… Vy se cítíte unavení a je vám krapet nevolno. Říkáte si ale, že to k tomu asi patří, je to přeci svatba, něco úplně nového, spousta stresu, řešení komplikací a změna jména k tomu. Až na to že vám pár dní po svatbě pan doktor vysvětlí, že jste měli virózu a proto jste celou svatbu prosrali.
o o o
Večer před svatbou jsem měla mít dámskou jízdu s mou milovanou družičkou a koukat se na pohádky z dětství. Místo toho jsem strávila bezesnou noc sama v pokojíčku a občas si tak pro zábavu odskočila na záchod. Ráno se nic nezměnilo, uhlí nezabíralo a já v bolestech na záchodě plakala, že máme po svatbě. Představa bílých šatů, louky a neodhadnutelné potřeby záchodu mě prostě děsila.
Nadopovaná prášky jsem naštěstí přípravu zvládla a obřad jsem vydržela bez záchodu i s úsměvem. Poté to na mě bohužel opět padlo a nebyla jsem schopna ani skupinových fotek, a tak mě odvezli na pokoj. S velikým úsilím mě Martínek dostal na rodinný oběd, kde jsem tomu vůbec nic nedala. (Kamarádka měla pravdu, že si jídlo ze své svatby moc neužiji. :D) Zbytek dne jsem jakž takž zvládla, i když ne podle původních svatebních představ…
Těšila jsem se na tanec s tatínkem, blbnutí s kamarádkami, povídání si s hosty, ochutnávání jídla,… Místo toho jsem občasně odbíhala na záchod, do pokoje si odpočinout, nebo jsem seděla na zahrádce a nutila se k úsměvu, i když mi uvnitř bylo velice smutno.
Musím přiznat, že psaním se mi hodně ulevuje a není to pro mě stále příjemné téma. Byla jsem mladičká, když jsme se s manželem brali, dvacet let, natěšená, hlavu plnou představ, ale nikdy, nikdy by mě nenapadlo, že budu na vlastní svatbě takhle moc nemocná.
Co mě bolelo tím víc, bylo, že to nepostihlo jen mě, ale i mého tatínka, který přípravám obětoval tolika úsilí, a nakonec většinu času samotné svatby proležel. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se přes to zklamání dostala, tolikrát jsem kvůli tomu ještě zpětně plakala. A řekla bych, že to ještě úplně nevyšumělo. Stále ve mně někde vězí ten pocit nespravedlnosti, že se to prostě stalo a nikdo to už nezmění. Tatínek vdával jedinou dceru a pro mě to byla jediná svatba, na kterou jsem se tak moc těšila. Když vidím nějaké svatební fotky, jak se někdo ve filmu vdává, jak někdo chystá svatbu, vzpomenu si na tu naši a cítím, jak se někde z hloubi ozývá smutek.
Když se podíváte na naše svatební fotky, stěží byste poznali, co se nám dělo ve střevech. Jsem vděčná všem, kdo mě povzbuzovali a vzkazovali nám, jak moc si to užili a jak krásná svatba to byla. Jsem vděčná za pomoc od tolika lidí s přípravami a průběhem celé svatby, za své družičky, které za mnou do pokojíčku chodily. Jsem vděčná za duchovní oporu, modlitby, protože věřím, že bez toho bychom to nezvládli. A především jsem vděčná svému manželovi, který mi byl ohromnou oporou, a to i po svatbě, kdy mi bylo opravdu velice smutno.
Za dvacet dnů to bude už rok, co jsme manželé. Naše svatba rozhodně nebyla nějakou předzvěstí našeho manželství. Snažím se teď vzpomínat jen na ty krásné části z naší svatby a hledat, co se z toho mohu naučit. Vím, že jsme tím dnem odstartovali něco kouzelně krásného a to je to podstatné, ta cesta, kterou společně kráčíme.
Chtěla bych Ti jen říct, pokud jsi měla nějaké svatební trable, nebo jestli Ti současná situace nedovolí uskutečnit určité plány, nejsi v tom sama. Život si nezasedl zrovna na Vás dvou. Rozhodně to není znamení, že spolu nemáte být. Možná je to spíše zkouška, určité pouto, které Vás bude spojovat.
A také bych Tě chtěla povzbudit, abys urputně nelpěla na svém konkrétním plánu, ale dokázala si užít onu chvíli se svým milovaným, ať už Vás zaskočila jakákoliv změna. Svatba je úžasná a krásná záležitost, ale není to celé manželství. To krásnější bude teprve přicházet každým dnem po boku s Tvým milovaným.
Je to začátek cesty a jste v tom společně, ať se stane cokoliv!