Setkání s divokostí
Chyběla mi příroda, moc, měla jsem pocit, že jí vidím jen z okna vlaku nebo jako spěchající do práce či do školy. Život byl v jednom kole – do práce – uklidit – nakoupit – do školy – na vlak – na návštěvu – do práce > Z baráku do vlaku, z auta do obchodu.
Čekal nás volný den a Martínek se mě zeptal, co bych si přála dělat. Řekla jsem, že mi hrozně chybí příroda, být součástí toho kolem, dotknout se, zažít, zacítit, zklidnit se a najít…Nadhodila jsem, že to nemusí být nutně Sněžka, ale… ani jsem to nestačila doříct, jelikož se to Martínkovi natolik zalíbilo, že jsme další den skutečně jeli! Bylo to trošičku na punk, spontánní, ale o to víc krásné!
Nakoupili jsme hafo jídla, Martínkovi jsem zašila děravou bundu a sobě po roce umyla zimní boty. Ráno jsme zcheckovali zda máme vše, uvařili si pořádně hořkou kávu (normálně miluji spíše ovocné tóny, ale ta hořká šla krásně ruku v ruce s drsnou krajinou) a vyrazili jsme vzhůru do Krkonoš. Z Poděbrad do hor je to trošku teplotní šok, ale na to jsme byli (zatím) připraveni. Na místě jsme dooblékli všechny vrstvy, nasadili čepičky a vzhůru za dobrodružstvím!
Cestu nahoru bych rozdělila na tři etapy: dobrý a krásný – fascinující a divoký – děsivý a na pokraji sil.
V první části to šlo jak po másle, i když jsme furt stoupali. Pod nohami sníh, kolem úchvatná příroda a ten dokonalý čistý vzduch. Neustále jsme na něco ukazovali, komentovali, fotili a víceméně pobíhali jak kamzíci.
Byla jsem hrooozně ukecaná, furt jsem chtěla něco vyprávět, plánovat, jednoduše si povídat… viděla jsem jak je Martínek krásně vyklidněný a mou tendenci zrovna moc nesdílel. 😀 Cítila jsem, jak jsem ještě roztěkaná z každodenního života a těšila se na ten zlomový okamžik, až se také utiším.
To přišlo ve druhé fázi. Smrkové porosty ustoupily, více se objevovaly nízké borovice kleč, vřesy a počasí nabralo jiných otáček. Vítr zesílil a pořádně nás šlehal do tváře s kapkami deště i vločkami sněhu.
Dech se zrychlil, bořili jsme se víc do sněhu a já konečně utichla. Bylo zajímavé pozorovat ty myšlenkové pochody a úvahy nad životem, na to jsem se moc těšila! Člověk v sobě filozofuje, vymýšlí různá přirovnání s přírodou a na té cestě dostává nové vhledy pro svůj život. I když se nešlo už tak zlehka a zastavovali jsme se co pár metrů, úsměv mi nezmizel ze tváře! To bylo totiž přesně to, co jsem chtěla – dotknout se přírody i vlastích sil.
Dorazili jsme k dalšímu ukazateli a to, co jsme si mysleli, že je už poměrně drsná příroda, bylo nic v porovnání s tím, co nás čekalo ve finálním stoupání. Vítr nás už vůbec nešetřil a plnou parou nás šlehal ledově do tváře, cesta byla pokrytá ledem a kolem nás mlha. Už jsem se sem párkrát za život šplhala, ale takovou Sněžku jsem ještě dosud nezažila! Naprosto nehostinná krajina a jakoby nás samotná hora ani nechtěla pustit na její vrchol.
Zábradlí bylo porostlé ledem, vítr každým krokem sílil a mlha postupně odhalovala nekonečnou cestu na vrchol. Filozofování nad životem v původní verzi ustalo a vydalo se novým směrem – přežít – život a smrt – přemáhání se a uvědomování si vlastní maličkosti a křehkosti. Příroda jednoduše je divoká a nijak není v jejím zájmu náš život – silnější přežije.
Bylo to hrozně zajímavé šáhnutí si na dno, na dno vlastních sil, na hranici života a smrti, být tváří tvář divokosti a bojovat!
Jeden polák ze skupinky před námi si zřejmě povšimnul, jak tápeme a čas od času se na nás obrátil s širokým úsměvem a prostou otázkou „Okay?“ Později na nás dokonce počkal a šel až za námi. To mě fakt dojalo. Čekal při každém zastavení a stále se zajímal „Okay?“
Ale přece jen jsme dobojovali! Zvládli jsme to! Zdolali jsme horu, překonali sami sebe!
Všude to fičelo, vítr odtrhával rampouchy a já si začala postupně uvědomovat vodu v botách, nasáklé rukavice a pomalu se plížící zimu po těle. To nebylo předtím podstatné, člověk se soustředil na cíl!
A jak jsem zmiňovala na začátku, že jsme byli na teplotní šok ZATÍM připraveni, tak tady už to skutečně nestačilo. Bundy, čepice, termo prádlo to vše bylo OK, ale to nejdůležitější → BOTY, jsme krapet podcenili. Marťa šel v adidaskách na běhání, nu a já prostě v obyč zimních. Každopádně jsme si pak oba nesli v botách pořádné jezírko.
Posílili jsme se horkým nápojem a pomalu se vydali zpět dolů, vzhůru do každodennosti. Hnala jsem se, jak kdybych slízala z nějaké skalky, ale ono mi to časem došlo, že tam jen tak rychle nebudeme. 😀 Zima už se mě nepustila, nebo spíš já nespustila pozornost z mokrých bot a promáčených rukavic. Nebylo to zas tak easy, jak jsem očekávala, mně cestu ztěžovala zima a Martínkovi se to dosti klouzalo, takže jsme museli jít hooodně pomalu.
I tahle část byla zajímavá na pozorování vlastních myšlenek a stálo to opět dávku překonávání se. Terén bych pravděpodobně zvládla mnohem rychleji, ale parťákovi to boty nedovolily, mně pak byla čím dál větší zima z pomalého sestupu a to vytvářelo vnitřní tření. Ale jsme tým a stejně jako Marťa trpěl mou ukecanost i časté zastávky na vrchol, tak teď byla řada na mně. 🙂
Byl to úžasný zážitek! Připomněli jsme tělu, jakou má sílu, duši, jakou má odvahu a smyslům jsme dopřáli znovu zacítit život.