Puzzlíček
Stalo se Vám někdy, že jste něco viděli a měli jste takový zvláštní pocit, že se Vám tím vesmír/Pán Bůh/kdokoliv, komu věříte, snaží něco říct? Mně se tohle stává a vnímám to jako způsob, kterým ke mně Pán Bůh mluví. A právě o jednom takovém zážitku bych Vám chtěla dneska vyprávět.
Fascinuje mě, jak mě Pán Bůh zná a ví, jakým způsobem ke mně mluvit. Miluji přírodu, miluji procházky, miluji klid a zrovna na těchto místech ke mně kolikrát mluví.
Jednou jsem se tak procházela mým milovaným rodným městečkem a mířila si to na okraj, kde jsou louky, lesy a minimum lidí. Procházela jsem kolem ohrady s krávami a začala si je fotit, protože byly ultra roztomilé (opravdu miluji zvířátka) no nicméně… najednou jsem v tom stádu zahlédla dvě malé srnečky, jak se snaží najít cestu ven. A to byl ten moment, kdy jsem si začala říkat „Bože, co se mi tím snažíš říct?“
Žádné rozuzlení jsem ze sebe nevypotila, a tak jsem pokračovala dále ve své cestě. Za chvilku jsem vstoupila na rozlehlou louku, když asi v půli jsem měla ten zvláštní pocit, že se mám jít podívat blíže k jednomu stromu. Řekla jsem si, že tím stejně nemůžu nic ztratit, a tak jsem šla…
Zanedlouho jsem uviděla ty dvě malé srnečky probíhat loukou kolem mě. Byl to krásný pohled, plný svobody, tohle bylo to místo, kam patří, kde je klid, kde jsou volné.
Vnímala jsem, jak mi Pán Bůh říká, že se kolikrát snažím zapadnout mezi ostatní lidi tím, že dělám to co oni, že tzv. znásilňuji samu sebe k nepřirozenosti. A teďka tím rozhodně nechci říct, že já jsem půvabná srnka a ostatní jsou krávy. 😀
Pohled na ty srnky mezi krávami byl pro mě hrozně skličující a neklidný, nepatřily tam. Když jsem je však později viděla volně pobíhat, bylo to jako pohlazení po duši.
Často jsem se snažila zapadnout do nějakého kolektivu tím, že jsem napodobovala styl humoru, mluvy, reakcí, říkala jsem si „Aha, tak tohle je pro ně vtipné, tímhle pro ně budu přitažlivá, takhle mám reagovat, takhle se mám oblékat,…“
Ale kupodivu nic z toho nefungovalo. Mé okolí na mě nereagovalo stejně jako na ostatní. Cítila jsem se sklíčeně v určitých skupinách, protože jsem nežila samu sebe, ale hrála si na někoho,
o kom jsem si myslela, že ho budou mít druzí rádi…
Vnímala jsem, jak mi Pán Bůh říká: „Klid, uvolni se, buď sama sebou, protože taková jsi úžasná, takovou jsem Tě stvořil a takovou Tě nesmírně miluji. Nesnaž se být někým jiným, zapadnout někam, kde možná ani není tvé místo…“
A tak bych ráda povzbudila i Tebe! Buď sama sebou, protože taková jsi naprosto dokonalá, protože Ty jsi ten puzzlíček v celém tom obrazu, ten jedinečný, nenahraditelný kousek!
Když se budeme snažit změnit tvar našeho puzzlíčku, jednoduše tam nezapadneme…
Takže pamatuj, jsi úžasná PRÁVĚ TAKOVÁ JAKÁ JSI UŽ PRÁVĚ TEĎ,
není žádné „až“, jednoduše už jsi. 🙂