“To je ale život!” Prohlásil muž, jdoucí naproti nám. Táhnouc a pololežíc na svém kole, oblečen do oranžové reflektivní vesty, zřejmě zmožen po dlouhém a náročném pracovním dni.

Byl již večer, hvězdy na nebi a venku chladno. Mladí lidé obývali diskotéky, starší se choulili doma v teplíčku, no a my jsme vyrazili na noční procházku městem.

Rádi se takhle procházíme nočním Kolínem, ale v poslední době na to není moc času. Byla sobota a oba dva jsme byli do 5 hodin v práci a znaveni po celém týdnu jsme se těšili na společně strávený večer. Na procházku jsme se museli vzájemně přemlouvat, přece jen je venku už krapet zima, ale víme, že je to pro nás vždy krásně strávený čas.

Navlíkli jsme se do teplého oblečení a na cestu jsme si koupili svařák. Naše trasa obvykle vede přes most přes Labe k lesoparku Borky, až zaplujeme do ulic obytných spících domků. Na mostě jsme míjeli pána ve středním věku, těsně u nás prohlásil “To je ale život!”. Martin na něj opáčil stejnou větou, nejprve jsem se ohradila, ať ho nechá být, že je pán určitě unaven po celém dni, a že si jen tak do vzduchu povzdechl z těžkosti života. Kdepak, pak mi to docvaklo, poznámka byla s největší pravděpodobností mířena právě na nás dva. Pár slazen v černém, pomalu kráčející večerním městem, zaklenutý rukama a usrkávající nápoj z kelímku. Možná jsme mohli vypadat idealisticky, kdo ví, ale nikdo nemůže vidět do cizích životů.

Občas o tom vedeme debaty se spolužačkami ve třídě. Navzájem si postěžujeme nad těžkostí dnů, pomyslně se poplácáme po ramenech a jdeme dál. Respektujeme se vzájemně a neposuzujeme, zda ta druhá má život těžší nebo lepší, jednoduše takový má a nelze to porovnávat. Víc a víc si uvědomuju, že každý člověk si nese na zádech nějaké břemeno. Ač to tak na první dobrou nemusí vypadat, každý něco řeší a mnohdy jsou příběhy velice šokující.

A proto mě setkání s pánem velice zarazilo. Viděl spokojený pár, který má večer čas na to se ještě procházet nočním Kolínem. Co už ale neviděl je, že ten pár se vídá víceméně pozdě večer, že je unavený z neustále nabitých dní a počítá každou korunu – však ten svařák byl koupenej z dýšek z práce ze stejného dne. Nicméně si tu nechci stěžovat, protože jsme šťastní, ale neznamená to, že neřešíme trable. Jen si nemyslím, že je dobré soudit člověka podle toho, co je vidět na první dobrou (ani na druhou dobrou ).

Jednou při cestě vlakem mě zaujal takový vizuální úkaz. Jeli jsme podél Labe a v řece se krásně odrážela zeleň (resp. barevné podzimní stromy) lemující břehy řeky. Jednoduše úchvatná podívaná jako vždycky. Pak mě ale zarazilo, že v tom odrazu nevidím všechno. Nad stromy se totiž evidentně tyčil poměrně veliký kopec a ten v řece vidět nebyl. Samozřejmě, že to dává smysl, že záleží na vzdálenosti nebo postoji pozorujícího, ale v tu chvíli mi to připadalo, jako by ho někdo z řeky umazal.

Ne vše, co vidíme, skutečně odráží pravou realitu. Sami víme, že lidem neukazujeme vše z nás, že jsou v nás ukryty kopce a pohoří, která na sobě neodrážíme, ačkoliv tam ve skutečnosti jsou.