Otevřenost k životu
Vždycky jsem milovala procházky přírodou a fascinovalo mě, jakými barvami dokáže kvést. Málo kterou rostlinku jsem však znala, vyjma privilegovaných stromů, pampelišky, sedmikrásky, kopřivy a zvonečku. Řekla bych, že mě spíš fascinovala harmonie barev, nežli rostlinky samotné. Poslední měsíce jsem se šprtala na poznávačku z kytek a musím říct, že si z toho odnáším víc, než jsem čekala. Více si nyní užívám toulky přírodou a je toliko krásné procházet se a znát rostlinky jménem, jakoby se otevřela nová sféra života. ♥
Během učení jsem narazila na spousty kytek, které jsem nikdy neviděla, nebo abych to lépe vyjádřila – neznala jménem. Postupem však jaro začalo odhalovat své poklady a já si začala všímat, že jsou opravdu vidět, a že se nejedná jen o nějakou fotku v herbáři.
Chápu, že můj kytičkový entuziasmus asi málokdo sdílíte, chtěla bych dnes spíš poukázat na něco jiného, za mě nemilého. Uvedu to na pár příkladech.
Při učení rostlinek, mě zaujala překrásná modrofialová květinka – hadinec obecný. Je to taková statná bylina plná krásně zbarvených kvítků. Nikdy jsem si jí nikde nevšimla a moc jsem ji chtěla vidět naživo. (Jméno hadinec údajně získala na základě podobnosti, kdy jeden její květ připomíná hlavu syčícího hada.)
Když mám čas, ráda chodím z vlaku do práce pomalým tempem a pozoruji, jaké rostliny tu s námi žijí. Blížící se léto povolalo na rozkvět nové květy a hádejte které. Ejhle, světe div se, byl to hadinec! A ne jen jeden, bylo jich nejméně třicet! Krásně zdobili takový svah pod silnicí kolem průchodu. Udělalo mi to ohromnou radost, že se mi kytička dala nalézt. Pohled na jejich rodinku mi vždy krapet vylepšil den.
Mé nadšení však netrvalo dlouho, asi dva týdny na to jsem místo ladných svítivých kvítků našla pouze jejich uschlá tělíčka. Nechápu to, není to žádná cesta pro lidi, neobrůstalo to nic, jedovatý to není (je to naopak léčivka), tak proč? Hadinec to tam naopak zkrášloval, teď je to jen suchý a vopižlaný…
Podobný případ máme před vchodem baráku. Majitel po nás chce, abychom plevelíčkovali cestičku ke dveřím. Nic hrozného, že? Taky jsem si říkala… Jenže cestička je poskládána z těch klasických kočičích hlav tak sto let dozadu, je celá zvlnělá a občas nějaká kostka chybí. Rostlinky si sem hold najdou cestu o něco snáze. A když to vyplevelíte, ještě víc tím poukážete na ošklivý chodníček – zvýrazníte díry, všude je hlína a mravenci… Kdyby to byl sám o sobě upravený chodník, tak neřeknu ani popel, ale takhle? To spíš rostlinky dělají ten chodník hezký…
Nu a jak píši tento článek, posekali mi další místečko… opět žádná cesta, park, ničemu ani nikomu to nevadilo (evidentně někomu asi ano), naopak to opět dělalo ono místo půvabnějším. Postupem času jsem pozorovala, jak se kytičky krásně vybarvují. Kvetl zde řebříček, vikev, hulevník, kopretina, pelyněk, pcháč, knotovka, a mnoho dalších. Jestli nějakou z nich neznáte, pozorně si ji dole prohlédnětě a zkuste si představit, jakou překrásnou paletu barev museli společně tvořit!
Nějaký závěr z toho dnes?
Přijde mi to jako hezký příklad otevřenosti k životu. Stačí se v tom shonu zastavit nebo jen na chvilku zpomalit a opravdu se koukat kolem, co život dává. Být otevřený tomu, co nám přináší nový den, jaká nová překvapení, zážitky, přátele, chutě, barvy a květiny J Žijeme v době check listů, procházíme dnem od bodu k bodu a zapomínáme na to, že život nám upřímně se*e na naše plány, on prostě jede jak rychlík dál a záleží jen na nás, co stihneme z toho rychlíku zachytit za pohledy. Můžeme si jít urputně za svým plánem, že tohle prostě potřebujeme stihnout a ten ***** pták nás akorát venku jen vytáčí, nebo se můžeme na chvilku zastavit a říct si „aha, to je volání, abych zpomalil…“ a jednoduše si to vychutnat.
Je to stejné i s těmi květinami, jak jsem psala. Buď je vnímám jako otravný plevel – co si to tu vůbec dovolujou furt růst?! – a celý to posekám – nebo se budu kochat tou nádherou a můžu jim podekovat, že mě přišly potěšit.
Jak to máte vy? ♥
ŘEBŘÍČEK
VIKEV
KOPRETINA
HULEVNÍK
PELYNĚK
PCHÁČ
KNOTOVKA
HADINEC