Bitevní pole
Sluníčka na zemi
krásně nám září,
točí se za sluncem
zlatavou tváří.
Sluníčka překrásná,
krásně se tváří,
v tom se jim nůž
do nohou vráží.
Lapeni do pasti,
už není úniku,
doslouživ vlasti,
čekajíc na metu.
Hlavy jim utnuli,
na nic se neptali.
Tu sedím mlčky,
pozorujíc
ty mrtvé nožky.
Hledíc na mrtvé pole
„Oo, jak smutno mi je.“
Ještě že nemáte
krvičku rudou,
ku zpěvu se nemáte,
k posledním slovům,
volání o pomoc…
Ptáci však volat budou!
Všecičko viděli,
na pomoc letěli!
Nyní jen vidím hledět je
na ono pole…
To oni za vás teď vzdychají
„Oo, pomoz mne!“
Byly tu,
svítily,
svět nám hned zbarvily
krásnými pohledy.
Jen ptáčci na sítích
do teď si štěbetaj,
o hrůze děsivé
zpívají jinotaj.
Byly tu,
svítily,
životem sloužily
a víc už nestihly.
Jak vzorní vojáci,
oděni do šatů,
za sebou srovnáni
v obleku utkaném.
Nikam se nepohly,
hlavičkou kroutily,
hleděly na slunce,
vzhlížejíc ku své matce.
Bylas tu,
já to vím.
Vždyť o tobě stále sním.
O půvabu tvé krásy,
vzpomínám
na tvé zlaté řasy.
„Oo, kde jsou ty časy?“