BANG!
Opravdu nejsem zrovna velký hráč, ale i tak jsem si pro vás dneska připravila další karetní zamyšlení! Možná je to tím, že je u toho člověk tak hezky uvolněný, často i ovíněný, a tak se mu krásně filozofuje nad životem. 😀
Tentokrát jsme hráli hru „BANG!“, je to karetní hra s tématikou westernu. Nemá cenu ji sáhodlouze vysvětlovat, ale o co mi dneska jde, je téma identity.
Každý hráč má totiž od začátku hry určitou identitu a schopnosti. Jedna karta, kterou si na začátku hry vylosujete, určuje, zda budete šerif, bandita, odpadlík či pomocník šerifa. Další karta vám dává určité schopnosti, výhody a další části vaší identity. Tak například si můžete vybrat, že při vašem tahu nebudou vašim spoluhráčům platit jejich vyložené karty, nebo když někdo umře, vy získáte jeho karty. Je toho spoustu, ale princip je doufám jasný.
Co bylo tentokrát zajímavé, bylo, že jsme si občas ubrali život či dokonce někdo z nás umřel, a až poté nám došlo, že kdybychom si uvědomovali identitu své postavy, nemuselo se to stát. Určitá karta na nás třeba neplatila, dotyčný byl moc daleko, aby na nás dostřelil, nebo jsme si mohli líznout kartu a útok odrazit a tak dále.
Docela mě to zaujalo a říkala jsem si, jak je to v něčem hrozně podobné s realitou…
Kolikrát zapomínáme na to, kým jsme, jakou máme hodnotu, jaké máme schopnosti, a to nejčastěji během krizových situací. Necháme se ušlapat, sklopíme hlavu a po boji jsme chytří jak Einstein.
Poslední dobou si opravdu hodně uvědomuji, jak důležité to je mít pevnou identitu. Vědět kým jsem, co mě baví, co nechci dělat a přes co vlak jednoduše nejede.
Vyrůstala jsem s pocitem, že musím být „hodná holka“, že se musím všem zalíbit a běhat kam kdo pískne, protože až pak mě budou mít ostatní rádi. Také jsem dokonce slýchala, že nás Pán Bůh poslal na zem sloužit druhým, a že musím zatnout zuby a něco vydržet. Ale myslím, že je veliký rozdíl mezi „pomáhat“ a „nechat si srát na hlavu“…
Často si lámu hlavu tím, proč si na mě druzí tolik dovolí. Proč musím uhýbat já na cestě, proč se nechám sprdnout cizím člověkem, proč vlastně řeším, co si druzí myslí a proč si beru k srdci jejich ošklivé ksichtíky…
Když teďka vezmu za příklad ono uhýbání z cesty. Mně to kolikrát dokáže zkazit náladu, no vážně. Přede mnou jde skupinka lidí, jsou rozcapení, nejeví žádné známky posuvu a já musím uhnout do silnice. Musím? Ne, nemusím a to je právě ono! Protože když ustoupím, budu naštvaná, že oni neustoupili. Můžu ale taky stát na místě nebo prostě dál jít a holt do sebe trošku žuchneme nebo se na poslední chvíli vyhnou oni. Ale já pak půjdu s úsměvem na tváři, že jsem zase jen neuhnula někomu z cesty, ale šla si tou vlastní.
Možná to zní, že na stavu mysli „hodné holčičky“ to nic nemění, ale jsou to právě ty malé krůčky, postupné uvědomování si, že určité věci prostě dělat nemusíme. Uvědomění, že i my jsme svobodné bytosti, že se můžeme rozhodnout podle sebe, a že něco už dělat nechceme.
Myslím si, že základ pro zdravou identitu je mít se ráda. Umět na sobě ocenit hezké věci, přiznat si, že jsem v určitých věcech prostě úžasná, a když se něco podělá, nesprdnout se jak malý děcko, ale dopřát si prostor pro pochybení a budoucí zlepšení. Mít se ráda znamená znát svou hodnotu, vědomě s ní kráčet, a když dojde do úzkých, použít ji. Stejně jako v té karetní hře jsme se kolikrát udrželi při životě jen díky identitě své postavy.
A tak ti chci popřát, pokud i tebe někdy tohle téma trápí, abys mohla začít hrdě chodit se svou identitou, mít se ráda a podle toho pak i jednat. Protože když se máme rádi, nedopustíme, aby se s námi zacházelo jako s hadrem. Kéž můžeš chodit s vědomím, že jsi svobodná bytost, krásná a jedinečná, přinášející na tento svět cenné pohledy. 🙂