Po stopách volání duše, vydáš se tiše, pomalým krůčkem kráčíš vstříc, kam tě volá. Vykročíš z rychlíku, tam kde zastavil se čas. Oo jak miluji tyhle chvíle! Loudáš se pomalým tempem a jdeš, kam tě srdce volá, co chce vidět, slyšet, cítit. 

   Objevíš úzkou cestičku a víš, že ona je tou pravou. Obklopí tě překrásné zvuky, líbezné vůně a tvé oči nestíhají všechno pojmout. Víš, že jsi tam, kde máš být. Na místě, kde břečťan tvoří pokrývku trávy, kde staré kmeny obrůstá lišejník a kde ptáci tiše hovoří. Hovoří o čem, možná o tobě, možná ne? 

   Zvolníš tempo, abys mohla vše vstřebat, zastavíš se a necháš se tím pohltit. Slunce tě lechtá na prstech a vytváří živé obrazy. 

   Vede tě vůně, zpěv ptáků a pohledy otvírají nové cesty. Cesta vede zpříma, však náhle objevíš nenápadnou vedlejší cestičku a víš, že tudy tě tvé srdce volá. Překračuješ mrtvé stromy, dotýkáš se mladých lístků, pod nohami se ti rozplývá bláto a křupou větvičky. Vylekáš srnku, přec není zvyklá na tvou přítomnost, však po chvíli zvolní tempo a ví, že je v bezpečí. Je to místo života, je to místo smrti. Kde staré končí, nové začíná. 

   Pozvedneš oči vzhůru a kolem tebe velcí obři, chrání tě a lákají tě nahoru. Na zemi leží ulomená větvička s pupeny, zvedneš ji a vezmeš si ji jako suvenýr, jako památku na tuto chvíli. Doma ji vzkřísíš živou vodou a dáš vzrůst tomu, co mělo zemřít. 

   Je zde krásno, je mi tak vzácno. Schovám se uvnitř tebe, zde dobře mi je, k ničemu mě nenutíš, mohu být svou. Jsem tvou součástí a ty mou, jsem v tobě a ty ve mne.