Sapere aude!
Seděla jsem na Karláku v Praze a pozorovala úchvatný parčík. Zaujal mě jeden (nejspíš již památný) strom, který měl větve podepřené kovovými tyčemi, aby se pravděpodobně nezhroutil.
Na jednu stranu si říkám „hm, to je od nás lidí pěkné“, pak si ale vzpomenu na jeden strom z parku z Londýna. Byli jsme se s Martínkem podívat v Richmond Parku a těsně před odchodem jsme narazili na zajímavý strom. Před X lety se zřejmě zhroutil kmenem k zemi, ale co bylo úžasné, že z toho kmene, který tam ležel povalený, znovu zakořenil a žije dál!
Přijde mi, že my lidé jsme často velice zhýčkaní, ztrácíme víru v sebe sama, v přírodu, v sílu našeho dokonale poskládaného těla.
Nedávno jsem naslouchala rozhovoru mých kamarádek. Hovořily především o stresu ze školy a o problémech s jezením, ale mluvily o tom tak smířeně, až mě to děsilo! Jedna potom dodala, že jestli k tomu všemu dostane i cukrovku, tak už fakt neví, co si počne! Samozřejmě, byl to z části i vtípek, ale osobně mi přijde, že už jen ono pomyšlení, ta samotná myšlenka je tak toxická pro naše tělo a neměli bychom jí dávat ani špetku místa v naší mysli.
Nechci to odsuzovat, to vůbec ne, sama s tím stále bojuji, stále s tím mám problém. Když mě začne pobolívat v krku, píchne mě v boku, štípou mě oči, tlačí mě v koleni, cokoliv… začnu šílet! Neustále přemýšlím, proč a co jsem asi udělala špatně a co by to mohlo být… A ono na tom není zas tak nic špatného, záleží ale na míře, na onom balanci, co s tou zprávou těla uděláme my. Místo abychom řešili příčinu, spíše zaháníme důsledek, snažíme se umlčet to tiché volání těla o pomoc. Něco je špatně.
Kdysi jsem chňapla po pilulkách na bolest, sotva mě něco píchlo a dobrých 10 let jsem téměř každý den brala prášky na alergii. Nyní ale vím, že je tu i jiná cesta. Cesta věřit svému tělu, že to zvládne, naslouchat mu, posilovat své tělo přírodní cestou, být sama se sebou a ptát se, co mé já ve skutečnosti trápí.
Krásně to popsala rakouská bylinkářka Maria Treben, když řekla:
„Dokáže-li si člověk vlastním úsilím zase získat zdraví a sám za něj nést odpovědnost,
zvýší to jeho lidskou důstojnost do takové míry, že jej to prakticky vyvede z bezvýchodnosti jeho života v nemoci.“
(z knihy „Moje léčivé rostliny“ – Maria Treben)
Jak krásné!
Když jsem se před rokem začala více zajímat o svou alergii, naprosto jsem se zhrozila! V Anglii jsem často zapomínala na prášky a došlo mi, že je mi úplně stejně jak s nimi, tak bez nich. A tak jsem se je rozhodla vysadit nadobro. Tolik let jsem to do sebe cpala a nikdy mi nikdo neřekl, že se proti tomu dá bojovat i jinak. Tak například, že jsou tu přírodní prostředky, že se musí řešit příčina, ne jen příznak, že je potřeba posílit vnitřního člověka, a že je tu především sebeuzdravující víra! Nyní se cítím daleko silnější, jak po fyzické stránce, tak i po duševní.
Když jsem se před rokem začala více zajímat o svou alergii, naprosto jsem se zhrozila! V Anglii jsem často zapomínala na prášky a došlo mi, že je mi úplně stejně jak s nimi, tak bez nich. A tak jsem se je rozhodla vysadit nadobro. Tolik let jsem to do sebe cpala a nikdy mi nikdo neřekl, že se proti tomu dá bojovat i jinak. Tak například, že jsou tu přírodní prostředky, že se musí řešit příčina, ne jen příznak, že je potřeba posílit vnitřního člověka, a že je tu především sebeuzdravující víra! Nyní se cítím daleko silnější, jak po fyzické stránce, tak i po duševní.
Ještě bych zde ráda zmínila slova známého německého filozofa Immanuela Kanta z jeho slavného spisu „Co je to osvícenství?“
„Osvícenství je vystoupení člověka z jeho nedospělosti, kterou si sám zavinil.
Nedospělost je neschopnost užívat vlastního rozumu bez něčího vedení.
Je to nedospělost z vlastní viny, jestliže její příčinou není nedostatek rozumu,
nýbrž rozhodnosti a odvahy postarat se o sebe bez cizího vedení.
Sapere aude! Měj odvahu užívat sám vlastního rozumu! To je heslo osvícenství.“
. . .
„Když mám knihu, která má za mě rozum, duchovního, který má za mě svědomí,
lékaře, který za mě určuje mou dietu, atd., nemusím se už namáhat.
Nemusím už myslet, stačí, že platím. Jiní za mě vykonají všechny nepříjemnosti.“
(z knihy „Malý princ v nás“ – Mathias Jung)
A tak nás chci povzbudit, abychom skutečně převzali životy do vlastních rukou. Náš život – naše zodpovědnost. Nezáleží, jaké jsme měli nebo neměli dětství, záleží na tom, jak s tím teďka naložíme. A tak přemýšlejme! Sapere aude! Přemýšlejme nad tím, do čích rukou svěřujeme své životy, jestli se nenabízejí i jiné cesty, jiná řešení, kde je skutečné jádro problému, nebo jestli naše nemoci nevolají jen po duševním zdraví. Nenechejme se podpírat umělými větvemi, ale věřme v sílu a krásu našeho těla i duše. I když jsme dole, neznamená to konec, ale začátek něčeho nového.
. . .
Jsem stále na cestě sebepoznání a tohle jsou mé útržky z cest. Kdyby Vás zajímalo něco více, za sebe moc doporučuji rozhovory Duše K od Jaroslava Duška, pana doktora Vojáčka, přednášky Pavla Morice, podcasty Cukrfree, paní Margit Slimákovou a určitě narazíte na mnohé další! ♥