Motýlí křídla
Dneska bych Vám ráda pověděla o mém zážitku z tohoto léta.
Seděla jsem venku na zahrádce a modlila se za naše manželství. Vylévala jsem si srdce, nechápala jsem, proč mám tak urputnou potřebu být neustále s Martínkem, proč mi je po něm smutno, ač jsme spolu více než kdy předtím. Víceméně vždy mi po něm bylo smutno, hlavně když jsme oba pracovali a překrývali se nám směny. No a teď bych měla být logicky spokojená a vděčná za tolik volného společného času.
Jak jsem Bohu vylévala tenhle prazvláštní stav mysli, mou pozornost upoutal motýl.
Vnímala jsem, že mu teď mám věnovat pozornost a přemítat nad ním, jak ke mně chce pán Bůh skrze něj mluvit.
Jako manželé jsme jedno tělo, jeden celý motýl, ale každý z nás je jedním křídlem. Jsou chvíle, kdy jsou křídla dál od sebe, jindy zase blíž, ale stále jsou spolu. A přesně tyhle pohyby umožňují let, udávají pohyb, ukazují život.
Někdy se odehrávají stereotypní dny, kdy probíhá naše domácí klasika – snídaně – práce – úklid – oběd – práce – procházka – večeře – seriál – pusu a dobrou noc. Ale pak jsou dny, kdy spontánně vyrazíme na výlet, jdeme večer do čajovny, hostíme návštěvu, máme hluboký rozhovor, zažijeme krásné milování a tak dále.
Aby se motýl dostal na další místo, musí létat, musí mávat křídly a to je život. Život není, nikdy nebyl a nebude bez problémů, bez stereotypu, vždy se naskytne nějaká křižovatka, hora, kterou je potřeba přelézt a řeka, která musí být překonána. Často si přejeme, aby měl náš život jasný směr, přejeme si takovou rovnou čáru přímo do cíle. Ale všichni víme, co rovná čára znamená – smrt.
Nesnáším úředničiny, papírování, dokládání plateb, doma se furt musí prát, vařit, mýt nádobí, docházejí zásoby a musíme chodit nakupovat. A život k tomu všemu neustále přichází s nějakými perličkami, které si člověk nenaplánoval. Vyhodili tě z bytu, v práci toho na tebe nakládají příliš, nabourali ti auto, pohádala ses s partnerem, onemocníš, musíš na operaci,…
Uvědomila jsem si, že mám furt snahu život jakýmsi způsobem „obalamutit“. Takový pocit, že až odešlu tyhle papíry na úřad, až vyperu tuhle kupu prádla, až udělám velký nákup, bude klid. Omyl, mé milé já, nebude.
Nedávno jsem si do deníčku napsala toto:
„Vždy přijde čas nepokoje. Počítej s tím. Buď vděčná za požehnané chvíle, ale když přijdou
potíže, nestěžuj si, nelituj se, jakoby si na tobě život zasedl. To je život – nahoru – dolu – nahoru – dolu …
Život si vždycky něco najde, nějak zaperlí a my k tomu budeme stejně muset dělat ty „otravné“ každodennosti. Nedá nám pokoj, a proto my si musíme utvořit svůj vlastní pokoj v hlavě. Přijmout ten fakt, že vždy přijde čas nepokoje a nežít v iluzi, že od teďka už bude všechno oukej, protože nebude. Ale jestli ty na to budeš připravená a budeš si uvědomovat, že „zase něco jednou přijde“, nemůže tě to srazit k zemi a uvnitř sama sebe můžeš zažívat hluboký pokoj.
Když si znovu představím onu rovnou čáru až do cíle, vidím samu sebe, jak kráčím rovně pouští, směrem k nějaké hoře a praží na mě slunce. To vše ve mně akorát evokuje prázdnotu, nudu, život beze smyslu a smrt. Když si ale představím onu klikatou cestu, přebrodění řeky a přejití hory, představuji si samu sebe jako pohádkového hrdinu a život je náhle opravdové dobrodružství! (o čemž jsem psala v článku Srdcová královna)
A jak to vidíš Ty? Jaká cesta se líbí Tobě? Bojuješ někdy s podobnými myšlenkami?