Syndrom čtyř koleček
Byla jednou jedna malá dívenka, která ráda jezdila na kole. Ale kolo mělo stále čtyři kolečka, a tak přišel čas se naučit na opravdickém kole! Jednoho dne rodiče odšroubovali ochranná kolečka, dívenka nasedla na kolo a rodiče ji pomaličku pustili. A co se nestalo? Dívenka spadla! Poté vstala, flákla s kolem na zem a s naštváním prohlásila:
„Já se to učit nebudu, dokud se to nenaučím!“
Věřte nebo ne ale tahle věta mě pronásledovala až do mých dvaceti let. Ano, ta malá dívenka jsem byla já! Tenhle příběh jsme vždy s rodiči milovali, tolik jsme se u něj nasmáli. Ale já si až nedávno uvědomila, jak mě neustále provází mým životem, jak hluboko je tahle věta ve mně zakořeněná a jak formuje moje myšlení o světě, druhých a sobě samé.
Můj manžel mě už od začátku našeho vztahu učí takové základní životní cesty, jak měnit způsob myšlení a jak si více věřit. Pamatuji se, když jsme se jednou bavili, že nevím, jaký je můj životní směr, že nevím, co chci v životě dělat. A abych vás více obeznámila se situací, můj manžel je vášnivý čtenář, rád studuje a došplhal to až na kouče řeči těla. Mám ráda, když mě učí a radí mi, co se životem, ale tohohle dne se mě to obzvlášť dotklo. V ten moment mě to vlastně spíše naštvalo, ale znáte to, určité věci musí dozrát v ten pravý čas.
Tehdy mi řekl, že mám uchopit nějakou věc, co mě baví, zajímá a snažit se o ní něco víc dozvědět, třeba si koupit knížku a jednoduše se v té oblasti zdokonalovat. Jasný jak facka, ne? Jenže moje vnitřní reakce byla „Cože? To pro to musím něco dělat?!“ Jako bych zase čekala na to, až se z čista jasna naučím jezdit na kole, až to na mě tzv. spadne z nebe.
(Mimochodem, na kole jsem se nakonec naučila jezdit. :D)
Hnedka teďka aneb včera bylo už pozdě. Žijeme v době, kdy můžeme mít téměř vše nesmírnou rychlostí. Na eshopu si objednáte nový telefon a šup, druhý den je u vás. Někdy je to výhoda, jindy nás to podle mě až příliš rozmazluje a my máme pocit, že všechny ty dovednosti jsou také jen na objednávku.
Myslím, že mě do značné míry ovlivnila i výchova v církvi, nebo spíš způsob jakým jsem si to já převzala. Často jsem si myslela, že nám pán Bůh přeci vše dá, když má pro nás to nejlepší. Kolikrát jsem jako malá slyšela „Pán Bůh pro tebe má něco velikého.“ A ty jen stojíš, jsi z toho paf, stojíš dalších pár let a říkáš si, dobře Bože a kde to je? Jenže pán Bůh sám říká:
„Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.
Neboť každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá,
a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“ Mt 7, 7-8
Nikde se přeci nepíše „Mlčte a bude vám dáno, stůjte na místě a naleznete, stůjte přede dveřmi a oni se otevřou.“ Ano, pán Bůh pro nás má to nejlepší, ale my tomu musíme jít vstříc, udělat k tomu krok a on nám to požehná.
Nové věci Tě budou něco stát, jestli chceš, aby měly nějakou hodnotu. Bude Tě to stát čas, možná peníze, energii, slova, nápady, někdy i pár slz… Ale jen si představme, kdyby tomu tak nebylo. Neužívali bychom si, jak krásně hrajeme na nástroj, nebyli bychom na sebe hrdí po vyhraném zápasu nebo za krásný výtvor a nevážili bychom si ani příjemného pocitu ve vlastním těle.
Peněz a vlastních věcí jsem si začala pořádně vážit, až když jsem si na ně začala sama vydělávat. Až když jsem viděla, kolik věcí jsem na pokladně odpípala, až když jsem udělala stovky mašliček, balíčků, tisíce nápojů, obsloužila protivné zákazníky či umyla doslova posraný záchod (i dveře to schytaly). Nyní mohu postupně vidět ovoce mé práce – zdokonaluji svůj latte art, zlepšuje se mi angličtina, jsem spokojená se svou postavou a mám větší sebedůvěru.
Jen protože mě to něco stálo!
Bude nás to něco stát, ale stojí to za to a já jsem za to Bohu moc vděčná!